Kluk z lesa Země
Sucho začíná tam, kde končí život v půdě aneb proč průmyslové hnojení škodí půdě
Moc zajímavá přednáška ing. Jaroslava Záhory z Bioinstitutu Olomouc o tom, jak rostlina poptává živiny v půdě. Jaký dialog tam probíhá a proč průmyslové hnojení vytváří z dobré půdy poušť a proč zásadně zhoršuje vsakování vody.
Zjednodušeně řečeno rostlina, která potřebuje dusík vyrobí skrze fotosyntézu cukry a ty následně vyloučí skrze kořeny. Cukříky spapají půdní mikrorganizmy, ty zase sežerou prvoci. Prvoci ovšem vyloučí dusík a ten si sklidí rostlina. Díky této živé půdě jsou zrnka písku a jílu slepená mikroorganismovými tmely a lepidly. Pokud zaprší taková půda vytváří dobrou retenci vody a zabraňuje oddělení a odplavení jílů od písků.
Co se děje při dodání dusíku průmyslovými hnojivy? Rostlina má k dispozici dodaný dusík, takže nevyrábí cukry, kterými by živila půdní organismy. Ty tak z půdy mizí, jíl a písek nic nespojuje a když zaprší, drobnější jíl se odplaví a na poli zůstává písek, či-li poušť. Současně odplavovaný jíl, vytvoří tvrdou krustu, skrze kterou se následná voda těžko vsakuje.
Jak vrátit vodu do krajiny?
Začínáme stále intenzivněji bojovat se suchem. Jednou z hlavních příčin je skutečnost, že naše pole přicházejí kvůli způsobu hospodaření o živou půdu. Chemické hnojení postupně ničí půdní život a půda pak ztrácí schopnost vsakovat a zadržovat vodu. Voda, která by měla zůstat v krajině, tak jen rychle steče do řek a nakonec do moře. Tím se výrazně snižuje plošný výpar z půdy i přirozené postupné odpařování skrze rostliny, které čerpají vodu z hlubších vrstev a tím se narušuje malý vodní cyklus a vzniká začarovaný kruh sucha.
Místo toho, aby se řešila příčina problému, politici navrhují stavbu přehrad jako způsob boje proti suchu. To je ale slepá cesta. Přehrada sice zadrží vodu v korýtku řeky, ale už kousek od jejího břehu je krajina stejně suchá jako dřív. Na obnovu vlhkosti v krajině to nemá téměř žádný vliv. Přitom zvýšení organické hmoty v půdě o pouhé 1 % objemu půdního profilu (v horní vrstvě 15-30cm), může zajistit, že každý metr čtvereční půdy pojme přibližně o 15–35 litrů více vody.
Skutečná změna musí přijít v zemědělství. Musíme docílit toho, aby voda zůstala tam, kde spadne – v půdě. A toho dosáhneme obnovou živé půdy, která dokáže vodu nasát, držet a postupně ji vracet zpět do atmosféry. Ano, pomůže i rozčlenění velkých lánů či návrat mezí, ale tím nejdůležitějším je zdravá půda plná organické hmoty. Jeden centimetr humusu vzniká stovky až tisíc let – a my jsme schopni ho zničit během jediné generace.
Jak z toho ven? Těžko říct, ale stát by si mohl uvědomit, že půda je národní bohatství, a podle toho by k ní mohl přistupovat. Mohl by motivovat zemědělce k tomu, aby do půdy vraceli organickou hmotu a nechávali část polí "ladem" tak, aby se do vyčerpané a přehnojené půdy vrátil život a tím půda znovu začala fungovat. Dotace mohou být jedním z nástrojů – protože jde o veřejné bohatství a přínos pro celou společnost. Nejde o to, kdo pole aktuálně obhospodařuje, ale o to, že půda se tvořila miliony let a je tedy přírodním dědictví nás všech. Pro celospolečenskou a udržitelnou změnu je tedy asi fér, nechtít po zemědělcích, aby veřejný zájem platili ze svého. Stejně jako neříkáme supermarketům, ať nechají každý rok třetinu prodejní plochy ladem. Stejně jako neříkáme sobě, ať třetinu pracovní doby prolelkujeme bez honoráře.
Zároveň je ale důležité říct, že regenerativní zemědělství jde dělat i bez dotací. A mnoho farmářů to tak už dělá: z vlastní iniciativy, s dlouhodobým uvažováním a úctou k půdě. A já mám z těchto zemědělců opravdovou radost a cítím k nim hluboký respekt. Ukazují, že když se chce, jde to i bez státní podpory – a jejich práce je příkladem toho, jak může vypadat zemědělství budoucnosti.
Další informace lze čerpat například zde:
